Otevřete-li srdce, láska přijde.
Vtrhne do uvolněného prostoru a zaplní každou buňku.
Vztahy jsou velké životní lekce. Partnerské, přátelské nebo rodinné.
Mezi ženami, muži nebo dětmi. Vyžadují trpělivost, kompromis, naslouchání a komunikaci. Ve všech je jiný druh lásky. Všechny mluví jiným jazykem, přestože jsme jedné národnosti.
Někteří lidé se narodí se silnou potřebou volnosti. Zároveň v sobě mají touhu najít protějšek, se kterým budou sdílet život, sny, strasti i slasti.
Vždy jsem se velmi snadno zamilovala. Ztratila hlavu, rozum a dělala vše, abych byla se svým mužem. Znamenalo to, že jsem vždy potlačila sama sebe. Stala jsem se tou, kterou si přál mít vedle sebe. Zpětně si říkám, že život je opravdu jeviště, kde hrajeme své role. Vyzkoušela jsem si rebelku, domácí hospodyňku, žárlivku, pohodářku. Žila jsem všechny Archetypy, které se v nás ukrývají – umanuté dítě, milenka, matka, manželka i čarodějka.
Poslední dny mi dochází, jaké iluze jsme schopni sami ve vztahu vytvořit. Uvěřit v sen, který není náš, který není z podstaty našeho srdce. Je jen přáním mysli, programem, který jsme převzali z rodových linií. Z příběhů, které jsou propsány do kolektivního vědomí. Ve snaze zapadnout, žijeme příběhy, ve kterých stojíme sami před sebou prázdní. Hledáme způsoby, jak se opravit. Zkoušíme různé varianty sama sebe. Přizpůsobujeme se. Potlačujeme se.
Někdy vstoupíme znovu do vztahu, který už skončil, protože věříme, že se všichni můžou změnit. Důvodem může být pocit viny, že jsme vztah ukončili a neumožnili dopsat závěrečnou kapitolu. I já jsem jeden takový vztah otevřela znovu. Chtěla jsem uvěřit, že je to příběh, který mne vede k vysněnému vztahu: „..a žili spolu šťastně až do smrti..“
Můj znovu otevřený příběh má stejné kapitoly. Jen protagonisté zestárli, v něčem se změnili, v mnohém zůstali stejní. Přesto, když se setkáme, stále to mezi námi jiskří. Touha, radost, vášeň. Uvnitř sebe víme, že si chceme zachovat volnost a přitom toužíme být spolu.
Je to pro mne tolik nové. Učím se plynout a nemít očekávání. Učím se, že spolu nemusíme trávit každou volnou chvíli a přesto tu být jeden pro druhého v lásce.
Dřív jsem žila v iluzi, že si lásku musím zasloužit. Nebo ještě hůř, že pro ni musím trpět, obětovat se. Děkuji, že už pro mne neplatí: „Když budeš hodná, budou Tě mít všichni rádi..“ Děkuji.
Miluji se taková, jaká jsem. A konečně vím, že láska prostě je.
To, co mi znovu otevřený příběh přináší, je odevzdání kontroly, plánování a programů, jak to vše má být. Tak, jak jsem to znala z dřívějších příběhů a zkušeností.
Probudila jsem se z iluze a vím, že můžu být ve vztahu s mužem sama sebou a zároveň tvořit i snít.
Nevstupuji do stejné řeky, tvořím příběh nový.
S vděčností a láskou,
Andrea
Komentáře