Den vystřídá noc.
Za obdobím prenatálním následuje porod.
Dětství přejde v dospívání.
Dospělost ve stáří.
Stáří v úmrtí - smrt.
Uvnitř sebe rodíme se a umíráme, opakovaně.
Ani smrt není absolutním koncem, je jen pokračováním v jiné podobě, jiné formě.
Začátek a konec jsou propojeny. Občas je provází smutek, bolest, bezmoc.
Končí-li vztah, kde jsme prožívali velké pouto nazývané láska nebo zamilovanost, tříští se nám srdce na kousky.
Hrudník bolí. Nemůžeme dýchat.
Chtěli jsme pro druhého dělat vše.
Dali jsme do vztahu maximum.
Věřili, že se změní i ten druhý, když mu ukážeme cestu.
Najednou přijde rána a my stojíme, nechápeme, vše se rozpadá.
Vidíme, co jsme neviděli.
Slyšíme, co jsme neslyšeli. „Je konec!“, zní v hlavě.
Bezradně ztracení zoufale voláme o pomoc.
V tu chvíli nevidíme žádnou další cestu. Život ztrácí smysl. Někdy jsme na ostatní zlí, jindy týráme sami sebe.
Jak z toho ven?
Jít do sebe. Ponořit se do té hloubky a každou buňkou prožít konec. Nespěchat.
A pak. Tak jako Fénix rodí se opakovaně z popela, rodí se člověk z bolesti. Bolesti, kterou vystřídá láska a vědomí: „Žiju! To není konec!“
Srdce se zaceluje a pohled rozjasňuje.
Závoj, který je dřív zahalil,
svým spadnutím odhalil,
nové možnosti, cesty i způsoby,
jak vidět, žít i milovat.
Udělat krok ven, abychom mohli vstoupit dovnitř. Dovnitř sebe sama.
Dovolte si pustit se přesvědčení, která vás stahují, abyste mohli s důvěrou vkročit do proudu řeky života. Dovolte si vidět srdcem.
S láskou, Andrejka z MonteBu
Комментарии